neděle 31. prosince 2017

Píseň zimy

Bohužel není všechno zlato, co se třpytí. Na Píseň zimy jsem si dlouho brousila zoubky. Kdo by také ne. Jen se na tu knížku podívejte - skvělá obálka, chytlavý název, všechno jednoduše vyvolává ten pocit, že půjde o další skvělou fantasy knihu. Jenže to má také své mouchy. Hodně much. Úplně hejno much. Ale pořád tu máme tu skrásnou obálku. Aspoň je na co koukat.

Musím uznat, že si autorka vybrala vskutku moc zajímavé téma a na něm vystavěla svůj tajuplný svět. Nepamatuji si, že bych někdy něco podobného četla. Tím největším plusem je z mého pohledu navíc zasazení fanasy příběhu do skutečného světa. Je o převyprávění příběhu s názvem Král duchů neboli Erlkönig, který se odehrává kdesi v Německu (pokud se nepletu). Setkáváme se s Liesel a její sestrou kathe. Jak už to tak bývá, jedna je sestra je krásná a opěvované a ta druhá stojí jaksi v koutě. Za to má vášen pro hudbu a umí s ní divy. 

Jednoho dne její sestra ochutná doslova zakázané ovoce skřítků a dostává se tak do jejich světa. Liesel brzy zjišťuje, že za to může právě tajuplný král skřítků, před kterým ji její babička varovala. Kdo ale mohl tušit, že je Král důchů skutečný? Liesel se tak vydává svou jedinou sestru zachránit. Jak by někdo řekl "magic always comes with a price". I v toto případě je zde malý háček. Za to, že bude Kathe propuštěna, žádá král skřítku samotnou Liesel - musí se stát jeho ženou. 


Ačkoliv se mi moc líbila lyričnost celé knihy, tak nic jiného asi pochválit bohužel nemohu. Od samého začátku jsem doufala, že to celé všechno rychle skončí, protože takovou blbost jsem fakt nečekala. Nejen, že by si postavy zasloužily, aby se jim trochu rozsvítilo v hlavě, ale ani vývoj děje nestál za nic. Obvykle se najde postava, kterou si alespoň trochu oblíbím, ale tady? Ani jedna. Buď mi byly všechny nesmírně nesympatické (Kathe) nebo byly až nepochopitelně naivní (Liesel). A král skřítků? Ne, děkuji. 


Vážně se během pár stránek celá kniha změnila z "musím zachránit svou sestru ze spár toho monstra" na "on vlastně není tak špatný a tak ho neopustím"? Lalala. Vážně? Někdy to v knihách funguje, ale tady to prostě nevyšlo. Za prvné, vůbec to nepůsobilo uvěřitelně a za druhé, autorka mohla vše alespoň trochu zpomalit. 

Myslím si, že k mému znelíbení Písně zimy dost připěl autorčit styl psaní. Opravdu hodně mi připomínal knihy A. G. Howardové, především Krverůž. Tu jsem nedala ani do poloviny. U těchto knihy mě obecně mrzí, že ačkoliv si autorky pro své příběhy vybraly opravdu moc zajímavé a relativně málo použité příběhy jako svou inspiraci, ve výsledku z toho udělaly něco neskutečně otravného a zcela naivního. Bohužel tak nejsem ten správný čtenář pro tento specifický typ knih a asi nikdy nebudu. 

I když mne jen ze zvědavosti zajímá, co se z toho vyklube v další knize, tak to asi zcela jistě vzdám a dál číst nebudu. Mrzí mne, že to nakonec nevyšlo, ale jak se říká, krásná obálka není zárukou dobrého příběhu. Doufám jen, že tu je někdo, komu se právě tento příběh nadmíru líbil a zamiloval si ho. 

Má díky patří nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku.

úterý 14. listopadu 2017

Without Merit



Colleen Hoover je vždy značka kvality. Tedy skoro vždy. I tak ale po jejích knihách sahám bez váhání. Jako první mne oslnila knihou Maybe someday a tak to pokračovalo až k It ends with us. Ne vždy to sice byla třeba do černého, nicméně se nedá říct, že by nějaká z jejich knih byla vyloženě špatná. Toho se určitě nemusíte bát. Její novinka Without Merit se u mne sice zařadila na úplně poslední příčku, co se týče oblíbenosti, ale čtení jsem si v podstatě docela užila.

Život Merit Voss není úplně takový, jako si představovala. Žije v domě, který býval kostelem. Rodiče jsou rozvedení, matka žije ve sklepě a otec s novou manželkou hned nad ní. Ani vztah s jejími sourozenci by se nedal nijak oslavovat. Téměř za vše, co se v takové rodině stane, vždy může právě ona. Jak jinak. To a milion dalších věcí však Merit jednoho dne přeroste přes hlavu a žádá si změnu. Dokáže se rodina Vossů změnit?

CoHo se pro tentokrát opět zaměřila na teen postavy. Ne, že bych byla proti, ale asi mne to úplně jaksi nebavilo. Téměř celá první polovina je naprosto o ničem. Vážně. Nic, co by bylo pro děj důležité, se nestalo. Postavy, které mimojiné mají ta nejpodivnější jména, byla z mého posledu často nudné a občas i otravné. Jednoduše jsem si nedokázala nikoho oblíbit - ani hlavní hrdinku, ani její objekt zalíbení, ani nikoho jiného. 

Musím uznat, že jakmile se děj dostal přesně tak, kam měl, četlo se to celé jedna báseň. V tu chvíli jsem dokázala hlavní hrdinku zcela pochopit a vcítit se do její kůže. Colleen do svého příběhu opět zakomponovala prvky již zcela ikonické pro její knihy - lži, rodinná dramata, problémy s láskou i se sebou samotnou. Without Merit ale i tak nepůsobila jako něco, co by Colleen Hoover napsala. Jednoduše mi tento titul nesedí do jejího repertoáru a dle ostatních recenzí to tak necítím sama. 

Rozhodně se vás tímto nesnažím od knihy odradit. To vskutku ne. Vůbec si nemyslím, že by tento titul byl špatný. Spíše naopak. Je to opět skvěle a jedinečně napsaná kniha, která v sobě nese určité poslání. Já pro tentorkát jen nejsem cílovka. Troufám si říct, že starší fanoušci této knížky možná nebudou až tak unešeni jako ti mladší. Ale kdo ví, určitě jí zkuste a dejte mi vědět. 

pátek 27. října 2017

Fantastická zvířata a kde je najít - fotorecenze



S Fantastickými zvířaty a kde je najít zažívám své poprové. Dosavad jsem se k nim nedostala a pouze o nich slýchávala ze všech stran (a viděla film). Bylo mi ale hned jasné, že s novým ilustrovaným vydáním se to změní. Změnilo. Včera mi kniha dorazila do práce a od té chvíli jsem nemohla přestat v ní listovat. Pořádně jsem si to ale nechala na večer na doma ke kafíčku. 

Fantastická zvířata jsou taková neskutečně milá jednohubka, kterou slupnete jako malinu. Kromě nádherných ilustrací (ke kterým se dostanu později) mne ale moc bavilo číst o magizoologii a o celé historii fantstických zvířat. V tu chvíli si navíc člověk uvědomí, kolik toho J. K. Rowlingová pro celý HP svět vymyslela a vytvořila. Ůžasné!

Ilustrace pro tuto knihu vytvořila britská ilustrátorka Olivia Lomenech Gillová, která svým neopomenutelným talentem vdechla všem zvířatům život. Ilustrace se nesnaží být na první pohled roztomilé, naopak jsou jedinečné svým orginálním zpracováním. Ne vždy je zvíře vykreslené zrovna tak, jak bychom si jej představovali. Ilustrátorka navíc zvolia hned několik technik, jenž knize dodávají tajemnou a magickou atmosféru. Úplně jako byste otevřeli skutečnou kouzelnickou knihu či učebnici. 

V takovémto duchu bych si dokázala představit i další knihy z HP světa. Nedávno mne nesmírně potěšila informace, že k příležitosti výstavy v britském národním muzeum vyjde také kniha A history of magie neboli Histori magie, kterou všichni z HP knih známe jako knihu kterou napsala Bathilda Bagshot.

Ilustrovaná fantastcká zvířata a kde je najít je nesmírně nádherný titul, který by v knihovně neměl chybět žádnému fanouškovi této čarodějnické série. Knížka je to sice vyložené jen prohlížecí a věřte mi, že se k ní budete vracek velmi často. 

Děkuji nakladatelství Albatros, že i s tak těžkou knížkou poslali svou poštovní sovu až ke mne domů.